Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Středa 15.5.
Žofie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
delikátní autor písní a MC, Maurice Chevalier
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 21.5.2014 (14:08:00)

MAURICE CHEVALIER

    12.9.1888   PARIS    ۞    1.1.1972   PARIS

 

Vrcholem jeho poválečné fénixově vnadné kariéry bylo vystoupení na Světové výstavě v Montrealu 1967 a turné, ukončené koncertem na rozloučenou v Paříži 20. října 1968. Ten den, kdy osmdesátiletý pamětník Chevalier zpíval naposledy, ztratilo město nad Seinou část své legendy.

Muž, jenž podnítil styl, který slušel i náležel pouze jemu – jak v listě Le Figaro upřesnil člen Francouzské akademie a režisér René Clair – se narodil 12. září 1888 v chudinské čtvrti Ménilmontantu na východním okraji Paris. Měl devět sourozenců, z nichž dětství se dožilo méně než jedna třetina chlapců: Charles, Paul a nejmladší Maurice. Otce dlouho neužili. Pamatovali si však, jak vrávoraje práskl dveřmi, aby se už nikdy k ženě a třem hladovým krkům nevrátil. Na jeho místo, pokud šlo o obživu, nastoupil Charles; ve dvaceti letech rodině ulehčil tím, že se odstěhoval.

Mauricova maminka ve snaze uživit dva syny usilovně pracovala přes den v textilce a po večerech chodila ještě posluhovat. Jinak než podlomeným zdravím a výskytem v nemocnici Hotel–Dieu to ani dopadnout nemohlo. Paul a Maurice zůstali sami. Hladověli dva dny. Třetího dne přišla jistá žena a řekla jim: „Tak si kluci sbalte těch pár maličkostí a jdeme!“

Šli a nevěděli kam. Budova, u níž se zastavili, připomínala vězení Sing–Sing u NY. Byl to ústav opuštěných dětí, v němž děvčata a kluci, všichni jednotně oblečeni a bledí, živořili ve velkých chladných celách. Po mnoha měsících se matka zase sebrala z nejhoršího. Když začala pracovat, přivedla oba chlapce domů.

Chevalierovi považovali za nejkrásnější den sobotu. Pravidelně každé odpoledne chodili do blízkých varieté, kde Maurice spatřil akrobaty a zpěváky. „S jakou dychtivostí jsem na ně hleděl!“

V jedenácti letech dala budoucí kabaretní hvězda základní škole sbohem. Maurice se postupně zaučoval, že se stane plnohodnotným truhlářem, elektrikářem a nakonec vyráběl připínáčky. Manuální šikovností zrovna neoplýval, což dokazovalo zranění jeho ruky. „Svým způsobem však šťastné,“ poznamenal Chevalier ve svých pamětech, „nucený odpočinek mě přiměl k odvážnému rozhodnutí“. Spočívalo v tom, že šel za majitelem kavárny U tří lvů a požádal ho, aby mu dovolil zpívat příští sobotu na pódiu. Muž v bílé zástěře nevěřil, co po něm tenhle prcek chce, několik okamžiků meditoval o vznešenosti své kavárničky a nakonec řekl, dobrá, proč ne, dáme ti šanci.

Dvanáctiletý zpěvák přišel ve stanovený čas, vystoupil na jeviště, a když začal pianista brnkat dojemné melodie, otevřel jen ústa. Maurice znovu vyčkával na klavír a hudebník na malého prince zpěváčka. Pak začali.

Pokračování popsal Chevalier sám: „S pianistou jsme se předtím o ničem nedomlouvali, a proto jsme na sebe vzájemně museli počkat. Navíc – před vystoupením jsem mu dal své dvě písničky a on se mě tázal, v jaké tónině zpívám. Odpověděl jsem: „V tónině, kterou budete chtít, žádné strachy, sladíme to na plné koule…“ Moje nevědomost mohla soutěžit jen s mým odhodláním. Když jsem zpíval, zachvátil sál takový chechot, že ženy hystericky pištěly a muži se plácali do stehen. Za kulisami mi spoluúčinkující vysvětlili, že pro dnešní večer to bylo výborné, ale napříště bych si měl před vystoupením zazpívat s pianistou a také se shodnout na tónině. „A proč?“ naivně jsem se zeptal. „Protože jsi právě zpíval o tři tóny výš, než byl doprovod pianisty, a chtěl jsi ho překřičet, a proto lidé řvali smíchy.“

Je třeba poznamenat, že k získání angažmá U tří lvů však nebylo třeba přehnané odvahy, jak často Chevalierovi životopisci uvádějí, neboť v kavárně, lépe snad bistru v Ménilmontantu, účinkovali vesměs jen amatéři a obvykle bez nároku na honorář.

Malý Maurice začal přispívat na živobytí rodiny. Proto své písničky zpíval i na rozích ulic a nastavoval dlaň či klobouk. A matce, kterou velmi miloval, hrdě těch několik cinkajících franků každý večer přenechal. Koho by tehdy, na přelomu století, napadlo, že z ušmudlaného chudáka vyroste plnohodnotný francouzský umělec, jeden z největších svého druhu?

Mladičkého Chevaliera – už uměl zpívat ve správné tónině – doporučil jeho kamarád, zpěvák Gilbert, do kavárny Casino des Tourelles. Zkouška nebyla nikterak přísná. Zato se však sešla hromada zájemců o místo. Přesto obstál v konkurenci a jako třináctiletého ho angažovali za dvanáct franků týdně.

Svědkové té doby potvrzují, že Mauricovy písně Žup–žup Larifla, Žárlivost zvířat, Hříchy malého poupátka a Ušpiněný uličník „chytaly návštěvníky za srdce“.

Leccos se změnilo i v Chevalierově rodině. Bratr Paul, zamilován do dívky ze sousedství, se oženil a vytratil se. Maurice postoupil do pozice hlava rodiny. „Měli jsme ještě větší bídu, jedli jsme jen brambory, a pokud něco bylo k pití, pak to jistily jen bylinkové odvary.“

V hodině dvanácté se ozvalo divadlo Parisiana, kde ho přijali jako statistu a posléze mu nabídli i malou roli v revui Satire Bouchonne. Poprvé zpíval sólové šansony Beau Momiguard a Comment. To už pro něj textař Christiné napsal písničku Krásný hošan a začalo se s ním v odborných kuloárech počítat vážně.

Vystupoval v pařížském Eden–Music–Hallu, jezdil na výjezdy, a když mu táhlo na osmnáct, přišel se na něho podívat slavný Flers, režisér velkých podívaných ve Folies–Bergère. Zalíbil se mu natolik, že ho vzal do zimní revue. A zde začíná Chevalierův závratný vzestup.

Na jevišti Folies–Bergère si ho všimla stálice pařížského varietního nebe Mistinguett. Tehdejší hvězda ještě vystupovala v Moulin Rouge. Ve Folies–Bergère se jejich společný kus jmenoval La Valse Renversante. Byla to komická scéna a Mistinguett, v Paříži známější jako Miss, mu dodávala potřebnou sebedůvěru. Naučila ho, jak se má pohybovat v rytmu, jak stát, jak se elegantně chovat na jevišti i za ním. Stali se z nich nerozluční přátelé i v soukromí a s Chevalierovým uměleckým vzestupem se také začala odvíjet jeho „nejkrásnější láska pod sluncem“.

Přišel vytoužený okamžik. Na plakátech Casina de Paris se objevila vedle sebe jména Mistinguett a Chevalier. A zde, v revue Avec le sourrire! (doporučeno: S úsměvem!), se ozvala Chevalierova písnička Muž se nemá k lásce hlásit, kterou bude opakovat i v době, kdy si směl jeviště vybírat, kdy se ředitelé divadel předháněli v nabídkách.

Mistinguett, vlastním jménem Jeanne–Marie Bourgeoisová, proslavila Chevaliera, když mu bylo dvacet a jí o třináct sladkých sezón víc. Milovali se vzájemně, „byla to láska velkolepá, překrásná, avšak manželství představující štěstí v domácnosti by tohle bylo mizerné“. Těmito slovy vysvětlil Maurice, proč se oženil s tanečnicí Yvonne Vallée. Ani s ní však pšenka moc šťastně nekvetla. Manželka žárlila jako ďas, přepadala Chevaliera v divadlech a kavárnách. K roztržce, která skončila rozvodem, došlo, když hrál v Americe. Yvonne nepřenesla přes ♥, že její a jen její Maurice povečeřel a tančil zrovna s Marlene Dietrich, no představte si ten skandál.

Vraťme se však do dnů, v nichž Chevalier spolupracoval s Mistinguett. „Nejkrásnější spolupráci a nejmilejší chvíle“ zničila první světová válka. Narukoval už v prosinci 1913 (co to? Válka byla vyhlášena 1914, jasně narukoval povinně jako voják v míru) a v létě příštího roku ho Němci zraněného zajali. Strávil více než rok v zajateckém lágru, avšak čas neprobendil. Od kamaráda, britského seržanta, se naučil anglicky. Po letech, až bude vystupovat v Londýně a Spojených státech, napíše: „Spoluzajatec ani neví, co pro mě vykonal, že měl tu trpělivost, naučit mě správné lekci english.“

V době, kdy byl v zajetí, dělala Mistinguett v Paříži všechno možné a nemožné, aby dosáhla propuštění svého přítele. Podařilo se jí to až po mnoha měsících úpěnlivých pokusů.

V dokumentech, které kdysi jednou zveřejnil Mezinárodní výbor Červeného kříže v oddíle Tracing Agency (Oddělení pro vyhledávání ztracených osob) je mezi milióny záznamů soustředěných v Ženevě jméno Maurice Chevalier… zajat v Německu, o němž je třeba podat raport jisté Mistinguett… Dosáhla jeho výměny za německého zajatce.

Chevalier se vrátil, ale válka připravila lidi o radost a ti, jimž kručel žaludek hlady, po kabaretech nikterak neprahli. Navíc do smutných dní se vloudil rozchod s Mistinguett. Chevalier zamířil do Velké Británie zapomenout a začít novou dráhu. Pěvce number one.

Z Londýna se vrátil v roce 1921 se skvělým nápadem: vystupovat ve smokingu s motýlkem, ale místo předepsaného cylindru se slamákem na hlavě. Za několik měsíců vystihl novinku a zpěvákovu popularitu kulturní zpravodaj listu Le Figaro: „Maurice skvěle karikuje anglického Dandyho, vyrostl v mistra elegance, smíchu, šarmu, grotesky a tanečního klaunství.“

Referát doplňují slova amerického magazínu Look: „Rok návratu z Velké Británie byl pro Chevaliera nanejvýš významný. Poprvé se v Paříži objevil ve smokingu se slamáčkem fešácky naraženým na pravém uchu v Casino de Paris. Jakmile obecenstvo pochopilo, oč tu běží, Chevalier musel přidávat písničky za stálého aplausu. Slamáček a neodolatelný úsměv se navždy staly jeho firemní značkou.“

Chevalierova široká škola umění byla repertoárově a reprodukčně velmi pestrá směska. Od lidových popěvků přecházel k šansonům a rytmickým skladbám, ohromoval publikum áriemi, převážně operetními, výjimečnou lehkostí, suverenitou a virtuozitou, s níž ovládal svůj hlas. V roce 1927 už o něm nadšeně psala úctyhodná Revue des Deux Mondes. Z pera básnířky Gérardy d´Houville se linula slova o dynamičnosti, citovosti, zkrátka intimita v článku perlivých superlativů.

Spisovatel André Rivollet v knížce vydané již v roce 1931 prohlašuje, že Chevalierovy písně Díky za langustu, Nic si z toho nedělej, že máš klobouček jako klouček a Nešlapej do begónií se rozletěly z divadel do ulic a získaly neuvěřitelnou popularitu v celém světě.

Maurice byl neustále na roztrhání. Filmy, turné, koncerty a aplaus v jednom kole. Vydal se na delší čas do Spojených států, aby „pochopil černošskou revui a její protagonistku Josephine Baker“. To již končila dvacátá léta a největší osobnosti si pokládaly za čest vyslechnout jeho písničky nebo s ním zajít na večeři. Ve Spojených státech byl několikrát. Setkal se tu s Charlie Chaplinem, Douglasem Fairbanksem a Emilem Janningsem… Vystupoval ve čtyřiceti filmech. Tančil a zpíval. V New Yorku ho doprovázel orchestr řízený Duke Ellingtonem.

Po návratu ze své první americké cesty překvapil Paříž novou partnerkou. Jmenovala se Rita Raya a do května 1940 vystupovala v pařížském Casinu společně s Josephine Baker. Po vpádu fašistů a zrádců do Paříže se Chevalier uchýlil s Ritou do své vilky v Cannes, na území, které sice hitlerovo pošuci neokupovali, nicméně také bylo pod vládou fašistické vichistické diktatury.

Bakerová se v hnutí odporu proslavila, kdežto Chevalier vykazoval na psychice značné potíže. Fašisté i francouzští kolaboranti na něho vyvíjeli velký nátlak. Slibovali mu hory doly, jen když bude zpívat v Paříži a Berlíně. Několikrát odmítl, ale nakonec svolil, že bude vystupovat v Paříži po dobu osmi týdnů, ale jen se dvěma šansony. Chtěl tím dát spoluobčanům na srozuměnou, že dělá jen to, co je v danou chvíli nezbytně nutné. Francouzské vysílání londýnského rozhlasu ho však ukvapeně označilo za „špatného Francouze“. Po válce mu vrátil pošramocenou čest spisovatel Louis Aragon…

V pařížském divadle ABC znovu triumfoval svým úsměvem. Nechybělo mu mnoho do šedesátky a opět vesele filmoval. Pod vedením René Claira hrál ve francouzském filmu Mlčeti zlato a několikrát natáčel frekvence v USA. Jeho poslední film nesl název Děti kapitána Granta (1961).

Když mu bylo 60, prohlašoval, že je nejmladší z mladých a v osmdesáti, že je nejstarší z mladých. Rok předtím si posteskl: „Prostě člověk nemůže být stále ve skvělé formě. Začínají svízele. Jenže já jsem ukázněný, když někam přijedu, zkouším až od jedenácté hodiny, dvě hodiny nato lehce poobědvám a večer zpívám. Tabáku jsem se vzdal už před třiceti lety – a kouřil jsem stovku cigaret denně.“

Než se oblíbenec Francie rozloučil s jevištěm, podnikl ještě jednu velkou cestu kolem světa: šest týdnů ve Spojených státech a Kanadě.

Chevalierův triumf, jeho vjezd na montrealský stadión, zachytil O. F. Korte slovy: „Uviděl jsem asi z dvacetimetrové vzdálenosti růžolící tvář s neobyčejně milým úsměvem a světlým výrazem kolem očí, tvrdý klobouček se zvedal nad hlavou, která zbělela, ale byl to nepochybně on, jak ho známe i z velmi dávných snímků… Chevalier vyběhl po schodech na jakýsi umělý pahorek, kdesi v severozápadním cípu trávníku. Od té chvíle už nemohl bez silného triedru nikdo z publika zahlédnout ze slavného muže nic víc než docela mikroskopickou postavičku s bílými vlasy. Zato bylo možno dobře slyšet ve všech reproduktorech jeho hlas, šaramantní a svěží hlas chlápka, který rozumí životu a má ho rád. Ten hlas opravdu dokázal udržet přes hodinu celý stadión v pozornosti… Nakonec děkoval posluchačům za „générosité“, se kterou ho přijali, a předzpíval celému stadiónu prostý, až banální, a přece v dané situaci podivuhodně jímavý popěvek, jakési vzájemné přání šťastného životního pocitu. Všichni pak na rozloučenou zpívali s ním, v tom mohutném klidném unisono bylo cosi nepostihnutelně vděčného a sbratřujícího. Zpíval jsem samo sebou a nemohl jsem se ubránit dojetí.“

A pak již přišel večer jeho narozenin, večer rozloučení v Téâtre des Champs–Elysées v Paříži. Svou závěrečnou píseň vybral důmyslně. V refrénu se říká: „Až mi bude sto let a bůh na mě zakývá, řeknu mu: Počkej ještě, právě jsem se čerstvě zamiloval – život teprve začíná!“ Publikum ho oslavilo jako nikdy předtím, jako chlapíka, jenž stál sedmdesát let na jevišti a s nenapodobitelným kouzlem rozdával radost plnými hrstmi.

V jeho milované Seině uplynulo už jen málo vody a v pařížské Neckerově nemocnici začal zápasit se smrtí… Přátelé ho pohřbili v městečku za Paříží v Marnes–la–Coquette ve vší prostotě vedle jeho mámy, která zemřela v roce 1929 za jeho pobytu ve Spojených státech.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter